Padesát krokusů rozkvetlo na louce mezi Hlízovem a Starým Kolínem 20. března 2020 v den, kdy začíná jaro. Uctily památku 50 dětí z Kutné Hory a okolí, které se staly obětí holocaustu v době 2. světové války. Mysleli jsme na ně, když jsme s početnou skupinou dětí i dospělých z Hlízova, Starého Kolína a Kutné Hory na podzim cibulky krokusů sázeli.

Protože jsme se na jaře nemohli kvůli epidemii koronaviru na louce sejít, představujeme příběh židovského děvčátka z Kutné Hory alespoň prostřednictvím tohoto webu. Informace vybrala Jitka Šimková z knihy Přepsali se, tak jsem tady, kterou sestavil na základě vzpomínek  Dagmar Lieblové historik Marek Lauermann. 

Rita Fantlová se narodila v roce 1932 v židovské rodině. Ale nikdo jí Rito neoslovoval. Protože její o tři roky starší sestra neuměla vyslovit „r“, všichni jí spolu s ní doma začali říkat Ita. I když byli Židé, slavili křesťanské svátky, Vánoce a Velikonoce. 

Rodina patřila v Kutné Hoře ke střední třídě. Tatínek byl lékař a v roce, kdy se Rita narodila, koupil velký dům na rohu ulic Česká a Hradební, kde měl zároveň i ordinaci. Byl to i vášnivý turista, a tak rodina trávila dovolené např. na Slovensku ve Vysokých Tatrách, u Máchova jezera nebo v Luhačovicích.

Rita nastoupila do dívčí školy ve Vlašském dvoře. Rané dětství prožila bezstarostně. Zvrat nastal na konci 30. let 20. století. Měla možnost vychodit jen dvě třídy, než jí zákony Protektorátu Čechy a Morava vzdělávání zakázaly. Rodiče mluvili doma o možnosti poslat obě dcery do Anglie, zřejmě prostřednictvím akce Nicholase Wintona, ale neodvážili se od nich odloučit,  protože se jim zdály ještě malé. Nikdo netušil, co se chystá.

Brzy začali Židé pociťovat nejrůznější opatření. Nesměli se z města nikam vzdálit. Nesměli mít doma kočku, psa ani kanárka. Nesměli do divadla, do kina, do restaurací, do parků, do lesa… Postupně jim byl zkonfiskován majetek. Od září 1941 museli nosit na svrchním oblečení žlutou šesticípou hvězdu s černým nápisem „Jude“.  Díky pomoci jejich služebné Fanynky, a snad i díky oblíbenosti tatínka jako lékaře před válkou, se podařilo rodičům obstarat i nějaké jídlo navíc, protože potravinové lístky pro Židy neobsahovaly skoro žádné maso, ryby, ovoce ani mléčné výrobky. Rodina se v Kutné Hoře mezi místními ale nesetkala, až na malé výjimky, s vyhraněným antisemitismem.

Začátkem června 1942 museli i Fantlovi nastoupit do transportu. S povolenými 50 kg v zavazadle se dostavili do Kolína. Zabalili si osobní věci. Vzít si s sebou panenku nebo medvídka nešlo, ale tatínek dovolil, aby si Rita i její sestra vzaly každá jednu knížku. Na sobě měla děvčata dvoje teplé oblečení. Všichni se tím jistili, kdyby se kufr ztratil. V Kolíně nocovali ve škole v Ovčárecké ulici. Z nedaleké zastávky odjížděli transportem s označením AAb 5. června 1942 do Bohušovic. Osobní vlak vezl 744 cestujících. Ita měla číslo 173, Dagmar 172, tatínek 170, maminka 171 a babička 164. Dědeček zemřel již před 2. světovou válkou. Z Bohušovic museli jít do 2,5 km vzdáleného Terezína pěšky. V teplém oblečení se za horka cesta zdála nekonečná.

V Terezíně byla rodina rozdělena. Ženy byly ubytovány pohromadě v Hamburských kasárnách, tatínek v mužských kasárnách. Všichni dospělí museli pracovat. Ita bydlela po celou dobu v Terezíně v tzv. Kinderheimu (dětském domově). Její sestra Dagmar byla přestěhována do dívčího domova, a protože už byla starší, musela i ona během dne pracovat. Teprve po večerech se mohla účastnit nedovolené výuky.

Mladší děti se tajně učily ve stejných místnostech, kde jedly, spaly a trávily celý den. Mohly jít i na dvůr. Vždy, když probíhala výuka, držel někdo hlídku, aby smluveným signálem upozornil učitele i děti, když se blížil např. příslušník německé komandatury. Děti hodně zpívaly, recitovaly i malovaly. Ity sestra Dagmar účinkovala ve dnes světoznámé dětské opeře Brundibár, která pojednává o tom, jak dvě děti za pomoci zvířátek zvítězí nad zlým flašinetářem a získají zpět peníze, které potřebují na mléko pro nemocnou maminku. Můžeme předpokládat, že Ita představení určitě alespoň viděla.

Po osmnácti měsících strávených v Terezíně putovali Fantlovi (bez babičky, ta odjela již dříve) v prosinci 1943 jedním z uzavřených vagónů pro dobytek přeplněným lidmi do Osvětimi-Birkenau. Těžko říci, jak dlouho cesta trvala. To nikdo z cestujících nebyl schopný odhadnout. Možná dvě, tři noci. Po příjezdu jim na ruku vytetovali čísla. A vyměnili jejich oblečení za tenké hadry. Umístěni byli do takzvaného rodinného tábora bez selekce. Ita i její sestra bydlely s maminkou, která ze začátku hlídala „záchod“ v bloku, kam chodily ty, kdo nemohly dojít na latrínu. Dagmar jí pomáhala s vynášením kýblů. Později maminka pracovala v krejčovské dílně. Tatínek odmítl lhát, že studoval medicínu v Německu. Trval na tom, že je absolventem české univerzity, a tak musel jen obcházet baráky a kontrolovat spoluvězně, jestli nemají šatní a vlasové vši.

Ita i její příbuzní si prošli řadou zdravotních problémů, které způsobil nedostatek vitamínů a jídla. Prodělali encefalitidu, žloutenku, podezření na tyfus.

V roce 1944 byla Dagmar v táboře povolána k selekci. V úředních dokumentech někdo zaměnil rok jejího narození z 1929 na 1926. A tak byla vybrána na práci. Rodina se loučila. Nikdo nevěděl, jestli je to pro Dagmar výhoda nebo prohra. Odvezli ji i s její kamarádkou do Hamburku, kde odklízely trosky po náletech.  Prošly ještě dalším strádáním v koncentračním táboře Bergen-Belsen, který osvobodili 15. dubna 1945 britští vojáci. Dagmar se s velmi podlomeným zdravím vrátila až v červenci zpátky do Československa. Začala pátrat po svých rodičích a sestře. Zjistila, že po jejím odjezdu z Birkenau byl v červenci 1944 tzv. rodinný tábor zlikvidován a všichni její blízcí zahynuli v plynové komoře, stejně jako předtím i její babička a většina lidí z židovské komunity z Kutné Hory.

Ita Fantlová ve svých 12 letech složila v květnu 1944 pro svou maminku báseň. Můžeme ji na tomto místě odcitovat díky tomu, že si ji její sestra Dagmar zapamatovala a po skončení války zapsala. Jistě svědčí i o tom, že zničit vztahy a důstojnost vězněných se Němcům v koncentračních táborech nepodařilo.

Mamce

Rita Fantlová (14.3.1932 – červenec 1944)                                           

Mami, ty dobře víš, co v dnešním dni se tají,

nu nedělej tak udivený obličej,

vždyť všechny matky ten den znají,

těší se naň a slaví jej.

 

Mami, ty dobře víš, že máš dnes svátek

a chtěla jsi mě jenom splést.

Tys myslela, že zapomenu na Den matek,

však nenechám se tebou svést.

 

Však, mami, také víš, že žijem letos v šeru,

že kolem nás je z pevných drátů mříž,

že dám ti jen svou lásku místo bonboniéru.

Viď, mami, že se nezlobíš.