Zde Vám přinášíme přepis části kroniky naší obce, kde je zachyceno vyprávění občanů, jež 2. světová válka přímo ovlivnila, a zároveň zajímavé události vztahující se k uvedenému období.
1942
František Krčil vypravuje: 20 února ráno ve 4 hod. se dostavili do mého bytu starosta obce Antonín Miškovský, strážník Josef Sochora, četník ze stanice novodvorské, a bylo provedeno moje zatčení. Nejprve mě odvezli do Kolína, z Kolína k soudu do Kutné Hory; po výslechu mě odvezli do Čáslavi. Z Čáslavi jsem byl odvezen na Pankrác, dále do Mnichova do věznice „Stadtheim“. Z této věznice jsem byl přidělen spolu s ostatními vězni na těžké práce. Strava byla velmi špatná.
Žaloba proti mně byla sepsána na 27 stranách, a když mi byl předložen její obsah, musel jsem se tomu smát, co vše si na mě vymysleli. Dne 28.4.1942 jsem byl odsouzen na 2 a půl roku do káznice, ke ztrátě občanských práv a k úhradě všech výloh s tím vzniklých.
Následkem těžké práce a špatné stravy jsem onemocněl. Byl jsem 12 týdnů ve vězeňské nemocnici. V té době jsem vážil pouhých 41 kg. Ošetření nebylo téměř žádné a strava ještě horší než ve vězení.
Dík vzájemné kamarádské pomoci se můj stav zdravotní zlepšil. Byl jsem potom zaměstnán v kovoprůmyslu. 30 července 1943 jsem byl propuštěn domů. Byl jsem ale až do konce války pod dozorem a byly na mě poličovány různé nástrahy (letáky).
Byl to život těžký – život politického vězně.
Úřad práce v Kutné Hoře odváděl mladé chlapce od 18 let na práce v „technické nouzové službě“. Takto odvedení chlapci byli odvezeni do Německa, kde odklízeli trosky domů, které byly nálety pobořeny. Tyto útvary byly polovojenské.
16. srpna stálá velká vedra až +36`C ve stínu a v 9 hod. večer ještě +30°C.
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě zahájilo svoji činnost. Bylo nařízeno mládeži od 14 do 18 let se této činnosti zúčastniti. V Hlízově se přihlásilo ? chlapců a děvčat. (Počty nejsou v kronice uvedeny.) Instruktor pro Hlízov byl J.Poklop z Kaňku.
1. září bylo nařízeno shromáždění tohoto nového spolku, ale toto úplně ztroskotalo, totiž ze střed. kraje nepřišel žádný funkcionář – i účast místních členů byla slabá.
6. září. Kontrola při výmlatu.
Aby se zjistila úroda obilí z 1 ha, byla provedena dne 6. září kontrola při mlácení. Byli stanoveni 3 zemědělci s odstupňovanou výměrou a to Karel Frinta čp. ? Od 5-12 ha; Bohumil Klička čp. ? Od 12-20 ha; Josef Brynych čp. 8 přes 20 ha. Poněvadž K. Frinta a B. Klička měli již vymláceno, bylo u nich obilí jen převažované. U Jos. Brynycha se mlátilo při úřední kontrole, která se skládala ze členů: 1 úředník okresního úřadu z Kutné Hory, 2 protektorátní četníci a 2 členové německé policie. Za obec byli přítomni: starosta Ant. Miškovský a Josef Pospíšil č.37 ve funkci předsedy zemědělské komise. Obec byla povinna platiti mzdy dělníkům při mlácení. Byl uznán výnos z 1 ha 17,3 q obilí.
1944
V měsíci červenci byly velmi vydatné deště – ranné brambory začaly hnít. Sekání obilí stroji bylo ztíženo pro rozbahněnou půdu. Nadúroda letních hrušek. 5. srpna nastalo zlepšení počasí, teplo a sucho. Obilí se mlátilo podle záznamu.
Poněvadž příděl tabákových výrobků nedostačoval silným kuřákům – pěstovali si sazenice tabákové na zahrádkách. Každý kuřák mohl míti 25 sazenic tabákových rostlin. Počet přes 25 kusů byl důchodkovou kontrolou zdaňován od 40 k výše.
V měsíci srpnu byl přemístěn obecní telefon z čp. 48 do čísla 108 kde byl tou dobou obecní úřad. Z čísla 108 byla vedena telefonní odbočka do Malého Hlízova do mlýna Václ. Mikuláše. V současné době (srpen 1944) byly v Hlízově 4 telefonní hovorny. Jaroslav Pospíšil čp. 1, Anna Pospíšilová, komisionářka čp. 27 a 2 obecní hovorny. Tyto hovorny obsluhoval poštovní úřad v Kaňku.
24 srpna 1944. První nálet na Kolín.
Dne 24 srpna kolem dvanácté hodiny polední byl vyhlášen okolními městy letecký poplach. Za chvíli přiletěly od jihovýchodu Americká bombardovací letadla ze základen v Itálii a napadly město Kolín – Zálabí. Pozoroval jsme tento nálet a viděl jsem účinek prvého zásahu. Byl to zásah do jednoho ze tří roztopených kotlů. Žhavé zdivo se rozletělo do okolí a zapálilo skladiště benzinu. Zásahů na rafinerii minerálních olejů bylo mnoho. Přilehlá část Sendražic byla velmi těžce poškozena. Dále při tomto náletu bylo poškozeno nádraží osobní, seřaďovací, drožďárna, vo?bka
(Tatra). Mnoho bomb padlo mimo tovární objekty. Téhož dne byla též bombardováno rafinerie olejů v Pardubicích, kde bylo 3 dny vidět kouř. Při tomto náletu bylo zabito v Kolíně 23 osob a jedno 6 měsíční dítě. Hasičské sbory z celého okolí Kolína se zúčastnily hašení požáru.
Zatčení paní Boženy Michalové z Hlízova čp. 127.
Příčina zatčení: paní B.Michalová ukrývala ve svém bytě svého bratra Ant. Hotovce, který byl stíhán německou policií. Ze sousedů nikdo nevěděl, že by se něco v sousedství dělo. Až pan Hotovec šel k lékaři dr. J. Tichému do Nových Dvorů. Tam z neznámých důvodů prohlašoval, že se skrývá a nechtěl udati svého jména. Dr. Tichý v domnění, že jest to provokatér, oznámil to četnictvu. Četnictvo jej zadrželo a zjistilo jeho pobyt. Člen četnického sboru upozornil Tomáše Michala na nebezpečí. Ten jsa si vědom, co bude následovat, ujel na kole a více jej do revoluce nebylo k spatření. Božena Michalová byla v práci u J. Suchánka čp. 82. Když se vrátila z práce byla zatčena, odvezena do Kolína, později na Pankrác, kde byla odsouzena a 6. ledna 1945 popravena.
Zařízení bytové a domácí zvířectvo bylo zajištěno, některé věci odvezeny a některé rozděleny mezi chudé občany z Hlízova. Dům čp. 127 byl několik dnů hlídán, kdyby se snad T. Michal vrátil. Veškeré pátrání po něm zůstalo bez výsledku. Byly domněnky, že ujel do lesů k partyzánům nebo na Slovensko.
6.9. byl vydán na T. Michala zatykač, Obec musela stavět hlídky, které musely střežit domek čp. 127 od 8. hod. večer do 5:30 ráno. Německá policie kontrolovala hlídky, zda konají dobře svoji povinnost.
Na frontách se situace měnila – německé armády stále ustupovaly. Přes to, že poslouchání zahraničního rozhlasu bylo přísně zakázáno a trestalo se káznicí nebo i smrtí a přes to, že byly krátkovlnné cívky z radia úředně odejmuty – poslouchalo se za pomocí všelijakých provizorních zařízení (Čerčílků) dále. Poněvadž zprávy byly pro národ Český potěšující jevilo se to na tváři každého dobrého Čecha. V Hlízově, pokud jsem po revoluci zjistil, poslouchal cizinu skoro každý. Tak v hostinci čp. 48 chodili poslouchat hosté, kteří neměli vlastního přijímače.
Někteří z místních občanů, kteří byli při příchodu Němců nadšeni, měnili svoje mínění, když viděli zacházení s českým národem.
Domácí zvířectvo, které zůstalo v domku čp. 127 si rozebrali občané a sousedé do opatrování. Některé byli po revoluci T. Michalovi navráceny. Zásoby potravin byly na rozkaz gestapa rozděleny na posvícení chudým potřebným rodinám obce Hlízova.
10 září byl odvod na koně, odvedené koně byli hned odebrány a zaplaceno za ně 18 – 20 tisíc k.
Do klidné zemědělské práce a příznivých zpráv z fronty, zasahovaly často nálety anglo-amerických armád. Sirény kvílely oznamujíce počátek a konec poplachu. Za klidného počasí bylo slyšet vzdálené dunění. Místní zemědělci, pracující na poli, ani si mnoho poplachu nevšímali.
17.12. Poněvadž německá armáda stále ustupovala, byl vyhlášen odvod mladších zemědělců na provádění zákopových prací na Moravě. Z Hlízova byli všichni zproštěni.
28.12. Druhý nálet na Kolín. Byla opět bombardována rafinerie minerálních olejů (Petrolka) obec Sendražice. Bylo zabito 5 osob ze Sendražic, 1 muž ze Tří Dvorů a J.Dítě z Nových Dvorů (bratr p.Svobodové z Hlízova čp.53)
Osobní poznámka kronikáře.
Byl jsem v říjnu 1944 nasazen na práci do „Petrolky“ (slovo „nasazen“ byl výraz znamenající nuceně přidělen k určité práci). Byl jsem přidělen do strojnické dílny. Pracovní tempo bylo minimální – říkalo se: „co by jsme to dělali, stejně to rozbijou“. Málokterý den uplynul, aby jsme neutíkali za město „na vinici“, nebo nejeli auty ven až do Býchor. Jakmile se blížila 11 hod. dopoledne (tím časem obyčejně byl poplach), již každý měl svoje věci u ruky, aby byl co možná nejdřív ze vrat. Byl jsem tam do 2.11. – potom jsem byl přidělen do dílny fy. Genemaltofrig v Kutné Hoře.
Při náletu 28.12. byla dílna v Petrolce, ve které jsem pracoval, úplně bombami rozmetána. Tam jsem též viděl nevybuchlé bomby z náletu 24.8. které byly ponořeny v hustém minerálním oleji. Tyto nevybuchlé bomby byly trestanci vytaženy a zneškodňovány.
1945
Středa 9. května.
Po probdělých nocích konečně osvobození. Rozhlas hlásil, že tankové oddíly generála Rybalka se blíží ke Praze (od severu), od Havlíčkova Brodu se zase blížily oddíly generála Malinovského. A tak jsme si oddychli, že již naši Prahu zachrání. První tanky rudé armády jsem vítal na rozcestí u státní silnice, s Jindř. Machovským sami dva jsme stáli u hostince čp. 80. Nebylo příliš bezpečno státi u Silnice, neb Němci byli v tuto dobu ještě plně vyzbrojeni a právě před tanky sovětské armády ujíždělo několik motocyklů s vojíny, kteří měli automaty napřažené ku střílení – tož byla to odvaha jít za takových okolností k hlavní silnici.
V 9:30 hod. ráno projely první tanky rudé armády od Čáslavi. Nejprve 12 tanků lehčích, předvojových a potom tanky těžké a dělostřelectvo. Ale to již bylo toto prostranství plné – to již se nikdo nebál Němců. Ti ujížděli postranními silnicemi. Hlavní silnici se vyhýbali.
Nadšení a vítání oddílů rudé armády bylo nadšené, lidé slzeli, plakali a každá se snažil alespoň se dotknout tanku nebo auta a nebo pohladit po zaprášeném šatě rudoarmějce.
Na ruských tancích byla již také česká mládež vyzbrojena automaty, která jela též na pomoc Praze. Ale toho již nebylo třeba, to obstarala rudá armáda. Německé armády, poslední zbytky ještě řádily – ve Starém Kolíně stříleli z vlaku do vesnice. V Hlízově projíždějící vojenský vlak střílel na „Nepřízeň“.
V Hlízově byla utvořena vojenská četa, vyzbrojena puškami, které Němci při ústupu zahazovali. Velitel čety byl Josef Šeffl, nadp. v.z. (t.č. říd. učitel). Četa odzbrojovala německé vojíny, auta atd. Některé útvary se nechtěly vzdát, doufaje, že se dostanou k americké armádě, která byla v západních Čechách. Jedna taková kolona jedoucí po okr. silnici směrem ke St. Kolínu byla zastavena tříčlennou hlídkou, jejímž velitelem byl K. Frinta čp.12. Zastavil kolonu a žádal papíry o volném průjezdu – ale velitel kolony vytáhl revolver se slovy „Das ist mein dokument“ (to jest můj dokument – hlídka nemohla zasáhnout, poněvadž kolona byla plně vyzbrojena.
V noci z 9. na 10. května jezdil německý tank v polích, raněný něm. vojín* byl přistižen u tohoto tanku a byl zastřelen. Jest pochován v místech za stavením Václ. Vlka. Němečtí vojáci se převlékali do civilních šatů a snažili se tak dostat domů. Ale hlídky byly bdělé. Zajatci byli soustřeďováni v Kutné Hoře.
10. května
Vítání vojsk rudé armády trvalo stále nadšeně. Počasí bylo velmi pěkné, teplota dosáhla až +25°C. Polní práce se v té době nekonaly, ač bylo práce dost.
*Vojín byl předán rudé armádě, která jej zastřelila (tato poznámka je dopsána po pravé straně kroniky)
11. května
Byl na státní silnici nad Hlízovem sražen a usmrcen projíždějícím autem mladý neznámý voják Rudé armády, která směřovala do Prahy. Občané Hlízova ho ještě týž den v podvečer pohřbili na návsi před pomník obětem 1. světové války. Pohřbu se účastnili všichni občané obce. Smuteční řeč pronesl řídící učitel.
O tom, co prožíval Hlízov za 2. světové války, informuje projekt Školákem ve válečných letech, do kterého se spolek zapojil v roce 2016.
