Časopis Krásné město 1/2020 (věnovaný zapomenutým kutnohorským osobnostem) zveřejnil článek Jitky Šimkové a Pavla Raka s fotografiemi Jiřího Šimka, ve kterém představili životní příběh legionáře Františka Kočárníka a osud spolkem znovuobnovené pamětní desky na budově školy v Hlízově. Text článku si můžete přečíst i v tomto příspěvku.

František Kočárník se narodil 17. listopadu 1894 v kutnohorském Turkaňku čp. 44. Pocházel z rolnické rodiny Josefa a Barbory Kočárníkových a měl tři starší sourozence. Jeho rodný dům – statek – je oddělen od Hlízova jen státní silnicí, a zřejmě proto první třídu obecné školy absolvoval František ve školním roce 1900/01 v Hlízově, ačkoliv Turkaňk byl katastrálně součástí nejprve obce Malín, později Sedlec. Od druhé třídy navštěvoval školu v Sedlci a měšťanskou školu pak v Kutné Hoře. Zde se také vyučil číšníkem v hotelu Černý kůň. Společenstvo hostinských a výčepníků ho vyslalo do Anglie, konkrétně do Londýna, aby se ve svém oboru zdokonalil.

V Londýně se dozvěděl z novinové zprávy, že vypukla 1. světová válka. Spolu s krajany začal organizovat dobrovolnický sbor a společně usilovali o službu v anglické armádě. To jim nebylo umožněno, ale žádost odejít bojovat na západní frontu byla schválena. Říkalo se jim angličtí dobrovolníci, protože do Francie přijeli ve starých anglických uniformách. Dne 30. října 1914 píše František své matce dopis:

„Má nejdražší máti!

Odjel jsem od Vás do daleké ciziny, ale nenadál jsem se, co na mne čeká. Zajisté víte, že přišla katastrofa celé Evropy. Též u Vás každý pravý Čech vrhl se a musel do války. A já Vám píši dnes asi naposled. Též všichni praví Češi, jak ve Francii, tak v Anglii se vrhli do té velké bitvy proti Němcům. Dne 1. října 1914 všichni Češi narukovali v Anglii a teď jsme opustili Londýn dne 2. listopadu 1914 a jeli jsme přes 200 Čechů a 300 Rusů do Belgie do bitvy proti Němcům. Dnes Má drahá Máti myslím, že asi můj to poslední osud. Proto se s Vámi dnes loučím. Má nejdražší na světě. Nemějte mi nic za zlé, že jsem se s radostí vrhl do boje za Vlast. Můj dobrý Tatíček, který mně zanechal nastaralé peníze a dnes tak hanebným způsobem od rakouských bank jsem o ně přišel. Nechci nic, chci jenom bojovat tak, jak každému pravému Čechovi patří a za povinnost se pokládá. Proto buďte sbohem ještě Má drahá Máti a Tatínku poslední sbohem. Též Lojzičce, Švagrovi a mnohým hochům i strýčkovi do Miletína a všem přátelům a známým.

Buďte sbohem všichni a líbá Vás z kruté chvíle všechny Váš František Kočárník. Se slzami v očích z front volám poslední sbohem.“

V Bayonne vstoupili do formující se české roty Nazdar. Již na podzim 1914 přichází na frontu k Remeši přímo do zákopů. Během čtyř let bojoval František Kočárník v těchto bitvách: 9. a 16. května 1915 Arras, 25. září 1915 Champagne, 4. července 1916 Somma, 17.–28. dubna 1917 Champagne, 19.–28. srpna 1917 Verdun, 15. ledna 1918 Esl. Toul a 30. března – 26. dubna 1918 Hangard. Již za 1. světové války byl vyznamenán francouzským válečným křížem pro chrabrost, udatnost a odhodlanost a ruským křížem sv. Jiří.

František Kočárník padl na bitevním poli, těžce raněn do břicha, 26. dubna 1918 v boji na Sommě u Bois d’Hangard. Původně byl pochován na vojenském hřbitově v Saint-Pierre d’Amiens v hrobě č. 456, ve 30. letech však byly jeho ostatky převezeny do společného hřbitova roty Nazdar v La Targette, což je jediný samostatný československý hřbitov ve Francii. Nachází se asi půl kilometru od obce Neuville-Saint-Vaast. 

Ministerstvo zahraničních věcí informovalo 19. září 1935 Jednotu čsl. obce legionářské v Kutné Hoře o nálezu hrobu Fr. Kočárníka a zároveň iniciovalo, aby na rodném domě, nebo na škole, kterou navštěvoval, mu byla coby příslušníkovi slavné roty Nazdar odhalena pamětní deska. Po konzultaci s pozůstalými, obcí Hlízov a společenstvem hostinských a výčepníků v Kutné Hoře byla vybrána hlízovská škola.

Pietní akt se uskutečnil 24. května 1936. Slavnost byla velmi pečlivě připravována a událost byla v tisku prezentována tak, že se do Hlízova přijede svobodný československý lid poklonit památce velkého spolurodáka a veřejně projeví svou lásku k republice. A přijelo 12 000 lidí!

Hlavní projev, ve kterém byl představen Kočárníkův život, přednesl zástupce ministra národní obrany generál Karel Kutlvašr. S dalšími proslovy vystoupila řada významných hostů, včetně Františkova bratra Jaroslava Kočárníka (1892–1968). Píseň Modlitba na Řípu zazpíval pěvecký spolek Tyl z Kutné Hory a do programu se zapojily i spolky z obce a blízkého okolí. Desku převzal do opatrování řídící učitel Rudolf Šporcl.

V době 2. světové války byla pamětní deska z budovy školy odstraněna, nepodařilo se však zjistit kdy a kým. A ani se ji po válce nepodařilo najít.

V roce 2015 vznikl Hlízovský unikátní spolek a jako jeden z bodů programu si vytkl, že dle fotografie z kroniky obce nechá zhotovit kopii Kočárníkovy pamětní desky a znovu ji odhalí na budově školy. Tento projekt byl zrealizován 9. června 2018, kdy byla nová pamětní deska v rámci slavnosti, kterou spolek zorganizoval, odhalena radním Středočeského kraje Martinem Hermanem a sochařkou Vlastou Samohrdovou. Ta zhotovila kopii desky podle jediné dochované fotografie, která je součástí kroniky obce z roku 1936. Rysy obličeje Fr. Kočárníka se sochařce podařilo přesně vystihnout, a tak se splnilo přání řídícího učitele Šporcla, který si v obecní kronice povzdechl, že práce měla být svěřena umělci a ne kameníkovi, protože podoba hrdiny není věrná.

Program slavnosti uváděla předsedkyně Hlízovského unikátního spolku Jitka Šimková a proslov za Československou obec legionářskou pronesl tajemník projektu Legie 100 Jiří Charfreitag. O hudební vystoupení se po 82 letech opět postaral Učitelský pěvecký smíšený sbor Tyl. Slavnosti se zúčastnili rovněž členové Československé obce legionářské a také dva vnuci Kočárníkovy sestry Aloisie (1884–1939) a jejího manžela Josefa Pospíšilových, kteří pocházejí z Hlízova. Místopředseda spolku Pavel Rak poděkoval všem, kdo ke zdaru akce přispěli, a na závěr stejně jako v roce 1936 zazněla státní hymna.

Nezbývá než věřit, že druhá pamětní deska, odhalená tomuto kutnohorskému rodákovi, bude zdobit průčelí hlízovské školní budovy již natrvalo.

 Prameny: Sbírka Vojtěcha Pospíšila: album fotografií a článků z dobového tisku z r. 1936; SOkA Kutná Hora, fond OÚ Hlízov, Pamětní   kniha Hlízova II

Celý projekt spolku z let 2016-2018 mapuje webová stránka http://kocarnik.maweb.eu/, kterou vytvořil Pavel Rak.

Stále ještě nabízíme k prodeji výroční vizitku, která připomíná zásluhy legionáře, který položil život za svou vlast v závěrečném roce 1. světové války.